Měď : stačí skutečně ohřívat do té doby, než se objeví červená barva. Kdy se objeví, to záleží na způsobu ohřevu - nad svíčkou to půjde velice těžko, autogenem uprostřed jasného kužele nestačíte u 1,0 mm drátu ani mrknout a drát upálíte. Zbytečné prodlužování doby a zvyšování teploty vede k vyšší oxidaci mědi. Ohřát neizolovaný drát o průměru 4,0 mm propan-butanovým hořákem do červené barvy je otázka minuty, důležitá je rovnoměrnost ohřevu po zvolené délce. Při té příležitosti jsem včera měřil teplotu u hořáku : na konci viditelné části plamene bylo cca 1000°C, uprostřed min. 1300°C - víc jsem nenaměřit - měřák a čidlo jsou jen do 1350°C.
O zvyšování pevnosti mědi při tváření je přesvědčíte jednoduchým způsobem : Drát většího průměru - třeba 3,0 mm po ohřevu do červena a ochlazení ohnete přes prst o cca 120°, při ohybu na druhou stranu už pocítíte zvýšení pevnosti.
Hliníkový drát: pozor na to, že při ohřevu nemá náběhové barvy! Teplota tavení je 660°C, povrchová vrstva kysličníků hliníku (díky ní má hliník tu odolnost proti povětrnostním podmínkách a mnoha chemikáliím) má teplotu tavení nad 2000°C. Při ohřevu se pasivační vrstva ještě mírně zvyšuje, při určité teplotě se lehce zbarvuje do žluta a najednou se protrhne a čistý roztavený hliník vyteče - jako když rozbijete vejce. Na to si dávejte dobrý pozor při žíhání hliníkových drátů.