Potoky podle přírodních vzorů, 1. část

Tekoucí voda dává zahradním realizacím vždy akční a zajímavý náboj a je jedno, jak dlouhé potoky, říčky nebo úseky s kaskádami padající vody jsou. Spíše se hledí na jejich funkčnost z hlediska navyšování obsahu rozpuštěného kyslíku ve vodě nebo estetické ztvárnění. A i když je jasné, že vodoteče lze budovat na mnoho způsobů, jistě se shodneme na tom, že ty přírodní jsou prostě nejhezčí, protože připomínají kus opravdového potoka nebo divoké horské řeky poblíž nezapomenutelných vodopádů.

Obr. 1: klikatící se přírodní potoky jsou při výstavbě v zahradách vítanou inspirací

Tekoucí voda kopíruje v optimální stopě průrvy v terénu a s velkou energií, kterou v sobě má, se zařezává do boků svých odvěkých koryt, která se časem samozřejmě mění. Některá dokonce zanikají, jiná se zase vytvářejí…Obr. 2: podzimní pohled na koryto řeky v japonských horách

JAK MÁ PŘÍRODNÍ POTOK VYPADAT

Koryta řek a potoků nejsou nikdy rovná. I když v nížinách, kde se vodní toky většinou vlévají do větší řeky nebo jezera, se to může zdát, pohyb jim nikdy nechybí. Jak ve zjednodušené podobě úsek takové vodoteče vypadá, se můžeme podívat na obr. 3. Voda se díky své rychlosti drží při vnějších stranách (červené šipky), a tím místa průtoku dlouhodobě formuje. Díky působení na oblasti označené písmenem A se stále více a více zařezává do reliéfu terénu, až narazí na skálu či velké kameny, které již markantně rozrušit nedokáže. Pak se tvorba vymílaných míst zastavuje nebo alespoň zpomaluje. Na protilehlých stranách označených písmeny B se naopak díky malé rychlosti proudu usazují sedimenty buď vymleté z protějších břehů, nebo přinesené tokem z větších vzdáleností. Tak vznikají různě velké a z hlediska různorodosti materiálu složené mělčiny obsahující buď hrubší kamení smíchané s pískem, nebo dokonce jen jemný písek samotný. Zde skutečně záleží na rychlosti proudění vody, popř. na „propláchnutí“ těchto oblastí třeba vodou z jarního tání nebo opakujících se přívalových dešťů. Obr. 3: základní tvar říčního koryta. A – místo vodní eroze, B – sedimentační oblasti, šipky značí směr toku vody (kresby Hana Říhová)

Z JAKÝCH PRVKŮ SE POTOK SKLÁDÁ

Pokud se rozhodneme pro zahradní potok budovaný podle přírodního vzoru, je třeba znát několik důležitých pravidel, a ta se snažit do realizace zakomponovat. V prvé řadě musíme mít k dispozici alespoň trochu svažitý pozemek nebo spád uměle vytvořit pomocí terénních modulací, pro něž se hodí třeba zemina z vybagrovaného jezírka, kterou alespoň nemusíme nikam odvážet. A jaký spád je pro potoky nebo kaskády potřebný? Zde můžeme vyjít z léty prověřených informací, které říkají, že klasický odvodňovací příkop, který jen vodu vede někam pryč ze zájmové oblasti, může mít sklon dna cca 0,1 %. To znamená pokles 1 metr na 1.000 metrů své délky.

Většina říček a potoků v japonských zahradách má spád 1–2 %, což je rozdíl 1 nebo 2 výškových metrů na 100 metrů délky vodoteče. A budujeme-li horský potok s kaskádami, je potřeba zajistit sklon dna v hodnotě 8–10 %. To je 0,8 až 1 metr převýšení na 10 metrů délky vodního toku.

Obr. 4: možná podoba koryta potoka v japonské zahradě; č. 1 - kameny na vnějším oblouku toku, č. 2 a 3 - místa přístupu k vodě, č. 4 - oblast, kde se usazují jemné části, č. 5 - nejvyšší body kompozice, č. 6 - nejnižší body kompozice, č. 7 - doprovodná zeleň, č. 8 - kameny znázorňující ostrovy, č. 9 - peřeje nebo malý vodopád, č. 10 - horizont, č. 11 - plocha osetá trávou

Podstatnou věcí je i to, jak potok uspořádáme po stránce pohledové (měl by se blížit tomu v reálu) a jestli se nám podaří navodit atmosféru přírodní verze. Na obr. 4 je ukázka toho, jak se dá jeho koryto vytvořit a co by mělo obsahovat. Základem je ideálně z obou stran svažující se pozemek, v jehož nejnižším bodě potok vede. Laicky řečeno to znamená, že teče v údolí mezi dvěma kopci. Tato pozice je správná, na rozdíl od té, kdy koryto sestupuje dolů do údolí jen z vrcholu jednoho vyvýšeného místa. V některých knihách se mluví dokonce o velmi hrubé chybě a typu potoka „vulkán“, protože takto teče z kráteru sopky dolů do údolí láva, a nikoliv voda v krajině.

I když se v našem případě jedná o potok umělý, měl by logicky obsahovat stejné partie jako ten přírodní. To znamená meandry, místa se sedimenty, oblasti, které proud vody vymílá a třeba i malý vodopád...

Pod č. 1 nalézáme v obrázku „hradbu“ z velkých dominantních kamenů, které mají za úkol chránit vnější oblouk koryta potoka před vlivy vodní eroze. Měly by to být opravdu mohutné „skalní masivy“, přesvědčující o své nezastupitelné úloze jak výškou, tak i širokou základnou, která navozuje pocit stability. Č. 2 ukazuje místa, která přímo vybízí k tomu, abychom k vodě sestoupili a buď se v ní smočili, nebo ji nabíraly třeba k očistným účelům. Je to prostor, kde můžeme umístit i kameny, ale jen menší, které nebudou našemu počinu bránit. A protože se jedná o pohledově nejnižší místo, klidně se tu dá vysadit třeba i nějaká tvarovaná dřevina naklánějící se nad hladinu nebo malý keřík. Místa pro přístup k vodě mohou být ale i zcela bez překážek (č. 3) a končit klasickou sedimentační plochou (č. 4), která ve zmenšené míře představuje vnitřní plochy oblouků horského potoka. I tam se totiž nachází oblázky, menší kamínky a usazený písek.

Jak již bylo výše uvedeno, je téměř nezbytné, aby se potok „zařezával“ do míst, kde spolu sousedí dva kopce. Jejich nejvyšší body jsou označeny č. 5, a naopak nejnižší je označen č. 6. Výškový rozdíl těchto terénních bodů je důležitý zejména pro pocit přirozenosti průběhu vodního toku. Stejně jako na horách nebo v blízkosti klasických řek musí i u našeho potoka růst nějaká zeleň. Z důvodu úspory místa je možné volit jako nejjednodušší variantu např. do kulovitého tvaru stříhané azalky nebo javory, kterým navíc bude vlhčí klima u vody dělat dobře (č. 7). Oblast vnitřního koryta potoků může zpestřit pár různě velkých kamenů, představujících ostrovy, samozřejmě v náznaku (č. 8), a na škodu není ani malý vodopád (č. 9), jež vnese do toku vody rozruch a přidá do ní i kyslík. Máme-li vodoteč v zahradě dobře postavenou, měli bychom mít možnost z určitého místa pozorovat také klasický horizont tak, jak je to vidět i na naší perokresbě (č. 10). Žádný potok v přírodě neobsáhneme okem celý a dobře uspořádaný pohled na obzor ho zastírá malým tajemstvím. Co je za horizontem a jak asi vypadají další úseky toku? To jsou otázky, které by měly napadat i nás v naší zahradě, která je přece miniaturní přírodní scenerií.

POZOR NA OKRAJE

Častým předmětem sporů stavitelů bývá technické řešení okrajů vodních toků (obr. 5 a 6), které mohou v případě absence výškově různorodých prvků postrádat moment překvapení a sklouznout ke zcela nudnému projevu. Ne vždy se ale přírodní podoba k vodoteči a jezírku hodí, např. při realizace moderně pojaté architektonické zahradní nádrže budeme o podobě vpravo zcela logicky uvažovat…Obr. 5 a 6: ukázka přírodního typu potoka a moderně pojatého koryta s ohraničením břehů prefabrikáty

SMĚR TOKU A UMÍSTĚNÍ

V další části článku se budeme zabývat tím, kudy by měl potok v naší zahradě vést a v jaké vzdálenosti od domu nebo čajové chýše ho umístit. Zde žádná striktní pravidla až na pár výjimek platit nemohou, protože vše je nutné posuzovat vždy s ohledem na konkrétní situaci. Některá doporučení ale existují!

Pro obytné zahrady platí, že vodní tok by měl být umístěn tak, aby byl vidět alespoň z některých oken domu. Pokud je delší a mohutnější, je pohled z oken dominantní a pohledy z cest při procházce zahradou až druhotné. Na to je třeba pamatovat již při realizaci a na zmíněná doporučení reagovat aranžováním nejhezčích rostlin nebo kamenů na preferovaná místa. Při budování vodoteče v obytné zahradě bychom se měli zabývat i směrem toku vody. Vždy je vzrušující, když koryto přivádí proud směrem k nám, a ne naopak. A někteří stavitelé jdou i tak daleko, že v souvislosti s úhlem našeho pohledu z okna (buď ráno, nebo večer) upravují směr toku potoka tak, aby se v něm co nejlépe odrážely sluneční paprsky a přinášely mihotavé záblesky světla. Prostě si hrají i s jeho odrazem. Obr. 7: schéma možností umístění vodního toku do prostoru obytného domu nebo čajové chýše

Jako velmi dobrá je na obr. 7 hodnocena první varianta umístění potoka. Voda teče směrem k domu (a, b - okna ve stěnách) a poslední, největší a rozšířený ohyb nám dává možnost, podobně jako u jezírek, vychutnat si plochu vodní hladiny včetně života, který k ní patří.

Naproti tomu druhá varianta je špatná, protože vzdálenost X je velmi velká a potok se ztrácí kdesi v nedohlednu. Navíc se dá předpokládat, že na volné ploše buď něco zasadíme, či poslouží k rekreaci, což by pohledy na vodoteč zastínilo nebo dokonce přehlušilo. Tok směru vody je správný, Japonci spíše preferují proud zleva doprava, i když dogma to není.

Třetí varianta je také vcelku v pořádku a využíváme ji hlavně v malých realizacích. I když se zdá, že potok máme přímo pod okny, je vzdálenost X v tomto případě dostatečná na to, abychom pohodlně vnímali také k nám bližší břeh. Vzdálenost Y pak slouží k tomu, aby pomocí jiných objektů umístěných na jejím konci pomohla vytvořit patřičnou hloubku pohledu a posílila dominantní postavení potoka, který vnímáme zblízka.

Největší chybou čtvrté varianty je obrácený směr toku vody. Ta proudí od nás pryč a jak říkají Japonci, odnáší obrazy scenerie z naší mysli. A dobrý není ani směr vodoteče, která, i když se zákrutami, působí opticky jako přímka.

Naprosto ideální situaci zachycuje varianta pátá, která vychází možná z většího prostoru u samotného domu a jistě také ze znalosti problematiky realizace potoků, kterou stavitel zvládl na výbornou. Voda přitéká z obzoru směrem k nám a přináší zajímavé pohledy, které můžeme sledovat ne z jednoho okna (písmeno a), ale i z druhého (písmeno b). To se v předchozích případech ani jednou nepodařilo!

Proč je varianta pátá a první nejlepší, asi snadno uhodnete i sami. Jde hlavně o to, že koryto potoka je díky převýšení (nejvyšší bod vzadu, nejnižší vpředu) ideálně přehledné, a vidět je tak dobře na všechny kameny, laguny, místa se sedimenty, případné vodopády a doprovodné rostliny, jež „změkčují“ často strohé pobřežní linie. Jedná se tedy o vpravdě živý zahradní obraz plný dynamiky a proměn.

Obr. 8: přírodní koryto horského potoka s peřejemi

PARAMETRY KORYTA

To, jakou část vodního toku vidíme, ovlivňuje tzv. vizuální rozsah. V podstatě se jedná o problematiku vzdálenosti vodního koryta jako zájmového bodu od pozorovatele a dále o velikost úhlu, pod kterým můžeme tento vodní prvek pozorovat (ideální je široký, alespoň 120^o).

Potoky nebo říčky mohou mít v zahradě různou šířku. Většinou se jedná o koryta s roztečí břehů 30-60 cm, která jsou nejatraktivnější v případě, že je pozorujeme ze vzdálenosti 3-5 metrů. Pro vodoteče široké 1-2 metry je optimální vzdálenost pozorování, a tím i umístění od oken domu, zhruba 6-10 metrů. Aby bylo vše jasné, je potřeba zdůraznit také skutečnost, že se jedná o exponované části potoků, které jsou jako hlavní pohledové části v blízkosti okem domů nebo čajových chýší. A důležité je vědět i to, že tyto vzdálenosti jsou již uzpůsobeny oku, vnímání a pocitům Evropana, protože Japonci by je zkrátily minimálně o jednu třetinu, neboť proud zurčící a přes kameny skákající vody je pro ně nejen estetickou záležitostí, ale i zdrojem potřebné energie.

Obr. 9: uměle vytvořená vodoteč v japonské zahradě

Samotný pohyb vody v říčkách, potocích a vodopádech je v zahradách japonského typu hlavně u nás v Evropě anebo ve Spojených státech předmětem dlouhých a často i neplodných diskusí. Stále se hledá optimální rychlost a síla proudu, stejně jako vizuálně správné množství vody v korytě. Ti, co zastávají rychlé a na vodu bohatě zásobené potoky, jsou často kritizováni za to, že díky dostupné technice vytvořili na krátkém úseku s malým převýšením horskou bystřinu, která ale v reálném prostředí vypadá úplně jinak a do dané realizace bohaté na doprovodnou zeleň se nehodí.

Pokračování příště…